Čím hůře, tím lépe; porazí-li cyklista hluchou babičku, je to důkaz zpuchřelosti dnešního řádu; strčí-li dělník prst do koleček stroje, nerozmačkají mu jeho ubohý prst kolečka, nýbrž měšťáci, a k tomu ještě s krvežíznivou rozkoší. Srdce všech lidí, kteří z těch či oněch osobních příčin nejsou komunisty, jsou zhovadilá a hnusná jako vřed; není dobrého chlupu na celém dnešním řádu; co je, je špatné.
Právo publikovalo před nedávnem (11.9.) dopis čtenáře živnostníka Romana Ramacha, který nazvalo „Přemluv bábu – následky“, čímž poskytlo Věstníku jarovizace úchvatnou příležitost utrpět mravní úlek. Stařenka prý měla za recepty doplatit 1985 Kč.
Musím říci, že jsem se za třiatřicet let života v britském kapitalismu s takovouto brutalitou nesetkal nikdy. Velmi pochybuju, že existuje kdekoliv jinde v Evropě. To je brutalita hodná třetího světa. V Británii mají důchodci léky v lékárně samozřejmě zadarmo.
Je pravda, že v Británii mají osoby nad 60 let, děti do 16, studenti, těhotné ženy, sociální případy a některé další kategorie pojištěnců předepsané léky zdarma – tj. neplatí 7.2 libry za položku jako ostatní. Taky se tam jezdí vlevo a míchací baterie na vodu je pozoruhodná novota.
Nechme nyní jarovizátory rozjímat nad významem slova „samozřejmě“ a nad tím, zda britské zdravotnictví náhodou nemá i nějaké stinné stránky, které by zase jinde byly považovány za obtížně akceptovatelné. My zatím ověříme pravdivost výroků o třetím světě a podíváme se, co najdeme „kdekoliv jinde v Evropě“.
Na pomoc si vezmeme sociální databázi Evropské komise (MISSOC), ze které si necháme vygenerovat srovnání podmínek pro úhrady léků v jednotlivých zemích EU: missocExport-20100101-en (link vede na PDF soubor).
Ukazuje se, že několik zemí postupuje podobně jako Británie, ale zdaleka to není v EU pravidlem. Ještě velkomyslnější přístup k lékům zdarma než UK má Nizozemí. Penzistům dává léky zadarmo ještě i Lotyšsko, Řecko a Španělsko. Portugalsko také, ale podmiňuje to příjmem nepřekračujícím určitý násobek životního minima.
Také ale vidíme, že srovnatelná nebo dokonce ještě přísnější pravidla než ČR má většina evropských zemí. Jsou mezi nimi i takové (Dánsko, Švédsko), které svým občanům popřávají vyšší kvalitu života než Británie a které by se za brutální (doufejme) neodvážil označit ani tak nestoudný demagog jako Trofim Denisovič. Státy většinou také klasifikují léky (nebo v některých případech diagnózy) podle výše doplatku. Některé země (a patří k nim ČR, ale nikoli třeba Dánsko) sociálním dopadům čelí nějakou formou kumulativního limitu. Výše českého stropu spoluúčasti pro seniory patří navíc v Evropě k těm průměrným, a to i v přepočtu na paritu kupní síly.
Vytvořit přiměřeně solidární, přiměřeně efektivní a udržitelný systém zdravotní péče je patrně jeden z nejnáročnějších úkolů, které si moderní stát naložil. Na Brity vytvořeném uspořádání je v mezinárodním srovnání zajímavá jeho spartánská efektivita. Relativně k populaci nechávají zbytečně zemřít jen o málo větší počet lidí než třeba v Dánsku, ale s výrazně (-15%) menšími náklady. Pokud ale jde především o život, pak ve většině studií vítězí Francie.
Další obrázek si můžeme udělat z agregovaných údajů OECD:
Vidíme, že míra socializace zdravotnictví – tj. podíl veřejných výdajů na zdravotní péči k celkovým výdajům na zdravotní péči je v ČR a v UK prakticky shodná (82.5% vs 82.6%) a je výrazně vyšší než třeba v Německu, Francii nebo Finsku. Frustrace lidí zvláštního ražení pochopitelně vychází z toho, že před deseti lety to bylo 90% a za Husáka 100% (teoreticky tedy, protože úplatky za přežití mimo pořadí se neevidovaly). A ať už si o tom nějací deprivanti mektají cokoliv – pohled na křivky dožití jasně ukazuje, že chřestěním klíči jsme sobě i našim blízkým věnovali pár let navíc.
Podíl přímých plateb je v ČR (15.7%) vyšší než v UK (11.1%), ale stejný jako například ve Švédsku a nižší než ve Finsku. Rozdíl do sta procent (1.8% v ČR a 6.3% v UK) z většiny tvoří firemní programy a soukromé pojištění, které si ovšem pojištěnci musí nejprve také předplatit navíc.
Procenta jsou pozoruhodná, ale jak jsme na tom v absolutních částkách? Ne zle. Dokonce i po přepočtu na paritu kupní síly je vidět, že si to všeholid nezařídil až tak špatně. Na spoluúčastech zaplatíme jen nepatrně více než Francouzi a v průměru o 20% méně než šťastní poddaní z policejního království, ve kterém je trestné vést si poznámky, které oudy režimu nedokáží přečíst.
Podotkněme, že čísla jsou za rok 2008 – tedy zahrnují imbecilní naschvály z původního projektu ODS („regulační“ platby kojenců, limit pro důchodce stejný jako pro vydělávající atd.), které se již podařilo korigovat. Za rok 2009 OECD ještě čísla nemá, ale díky stropu pro důchodce sníženému na 2500 Kč a osvobození několika dalších kategorií pojištěnců od plateb se podíl veřejných výdajů zvýší a u soukromých klesne, takže slavně překonáme i NHS.
1985 Kč, to je tak cena nákupu potravin v supermarketu pro čtyřčlennou rodinu na čtrnáct dní. Aspoň tedy v Británii.
Za 72 liber se tedy bude čtyřčlenná rodina 14 dní stravovat poněkud asketicky, ale nemá smysl se hádat. Konec-konců; ovesné vločky jsou chutné a zdravé.
Žerty stranou. 1985 Kč – to jest cca 80% kombinovaného ročního limitu poplatků a doplatků pro důchodce – je opravdu při jedné návštěvě lékárny enormní doplatek. Každému, kdo se nezalyká zlobou natolik, že už není schopen racionální úvahy, je zřejmé , že tím spoluobčané té paní nevzkazují „ať zhebne“ , ale že patrně v systému došlo k nějaké chybě nebo nedorozumění.
Je charakteristické, že živnostník Ramach pocítil potřebu o politických závěrech, které z příběhu plačící stařenky vyvozuje, psát do (dříve rudého) Práva, ale radou a pomocí na místě samém zjevně nepřispěl. Co si máme s tak anekdotickými důkazy počít?
Otázku, nakolik jsou mnohatisícové doplatky v českém zdravotnictví rozšířeným jevem, ale na základě dostupných statistik zodpovědět můžeme. V roce 2009 se nad pětitisícový roční limit dostalo 0.33% pojištěnců a jejich průměrná roční platba byla 6435 Kč – od pojišťovny tedy v průměru dostali 1435 Kč nazpátek. Nad snížený limit 2500 Kč pro seniory se dostala 2.7% pojištěnců s průměrnou úhradou 3630 Kč, takže jim pojišťovna vracela něco málo nad tisícovku. Přesná čísla platí pro VZP, ale vzhledem k její velikosti a specifické skladbě pojištěnců je směle můžeme považovat i za nejnepříznivější odhad pro celou populaci.
Je ta tklivá historka vůbec pravdivá? Nebo je to jen další z exhibic toho člověka? Změnil se doplatek a lékař si toho nevšiml? Opravdu chceme, aby nás léčili lidé, kteří mají v rámci OECD třetí či čtvrté nejnižší platy ve vztahu k průměru dané země? Existuje k receptům té paní plně hrazená alternativa? Je v sazebníku chyba? Je to ukázka, že v rozporu se zákonem plně hrazená alternativa neexistuje? Jakou roli v tom, co je předepsáno, hraje tlak farmaceutických firem? Mohl lékárník vydat plně hrazenou alternativu? Snažila se stařenku odrbat lékárna? Domáhala se ta paní dražšího léku bez racionálního zdůvodnění? Nebo takový důvod existoval? Existuje nějaká státní či nestátní instituce, která by seniorům s výběrem léků a doplatků pomohla, protože po nich nelze spravedlivě požadovat, aby se na internetu přehrabávali v databázích MZ? Neměli bychom napodobit švédský systém (při překročení limitu dostane pojištěnec pro zbytek období kartičku na odběr léků bez doplatků) namísto zpožděných kvartálních refundací z pojišťoven, které mohou sociálně slabým dělat potíže? Šel by takový systém nasadit i mimo Švédsko (které jako jediná OECD země do letoška uplatňovalo státní monopol na distribuci léků)?
Zajímavých problémů rozhodně není nedostatek. Pokud se budeme snažit o shromáždění potřebných dat a budeme nepředpojatě hledat výhody a bolesti systémů, které už vytvořili jinde, pak „po delší námaze a mnohém mávání rukama“ uděláme z kotliny Blátavy lepší místo pro život.
Pokud někdo tvrdí, že má na reformu zdravotnictví jednoduchý recept, spolehlivě netuší, o jak složitém systému hovoří. Pokud si někdo myslí, že stačí zkopírovat systém jedné země do druhé, je [najít č. ekvivalent pro „intellectually challenged“]. Pokud se někdo na základě nepravdivého nařčení z brutality třetího světa dožaduje, aby občané ČR povstali, není jen lhář, ale i magor.
Budete mít, přátelé, to, co trpně snášíte. Do té doby, dokud to budete snášet.
A to je, občané, svatá pravda. Pokud vám to bude útěchou, vězte, že pokud Trofima Denisoviče z těch žlučovitých výlevů jednou klepne pepka, bude dle statistik OECD mít ve skvělém britském zdravotnictví o polovinu větší šanci než v ČR, že ze špitálu už živý nevyjde. Trpně to snáší.
V http://pravo.newtonit.cz je titulek ,,Přemluv bábu“ – její následky, viz i kopie na http://www.cssd-susice.cz, http://www.kscm-kromeriz.php5.cz, seniortip.cz nebo zadnice.info 🙂
V citovaném dopise stojí „ukázala lékárnici recepty“ v plurále, takže formulace „jednorázový doplatek“ a „k receptu té paní“ jsou sporné, „za recept doplatit 1985 Kč“ už spíše na mylné straně.
A proč by švédský systém neměl jít nasadit? I u nás je distribuce léků státem silně regulována a o sjednocení doplatků se dosti vážně uvažovalo, takže je snad zásadní rozdíl je v tom vracet je kvartálně pacientovi nebo lékárně zároveň s platbou od ZP?
Plurál opraven – mění to něco? Švédsko: Neříkám přeci, že to nejde. Jen si myslím, že to v rámci jedné státní Apoteksbolaget šlo zavést poměrně snadno. Tady by se z toho snadno mohla stát druhá Opencard. Kvartální refundace po německém vzoru jsou na zavádění určitě jednodušší.
IMO to ještě oslabuje Ramachovu argumentaci, potažmo možnost, že je to „chyba nebo nedorozumění“. I kdyby měla jen tři druhy léků a brala si je na několik měsíců dopředu…
Jasně že v monokulturách se novinky vždycky zavádějí snáz, ale nemyslím, že takováto dílčí úprava již tak sešněrovaného a každou chvíli měněného účtování léků je srovnatelná se zaváděním zcela nového systému jako OC, IZIP etc.
Pekna analyza jako obvykle, ale upozrnil bych, ze doplatkova statistika VZP kalkuluje se „ZRP – regulační poplatek započitatelný do limitu“ a „DL – doplatek na léky započitatelný do limitu“. U regulacnich poplatku je dle tabulky pomer zapocitatelnych/nezapocitatelnych dle tab 6.1 asi 3:1, u doplatku za leky asi bude uz nejakych 1:5 (priblizne dle vydaju na predepsane leky http://www.czso.cz/csu/2010edicniplan.nsf/t/03003EC63D/$File/330610a4.pdf a poctu pojistencu VZP). Celkove mi pomer zapocitatelnych/nezapocitatelnych poplatku+doplatku vychazi na nejakych 2:3.
Je potěšující, že autora tohoto textu stimuluje pravidelná četba Britských listů (www.blisty.cz) k intelektuálním výkonům. Škoda jen, že, 20 let po pádu komunismu, jsou ty výkony poněkud zamlženy apriorním antikomunismem (co vyjde v Právu, je automaticky nespolehlivé, ne proto, že český tisk je obecně špatný, ale protože Právo bylo před dvaceti lety „rudé“, to je dobré). Minulá traumata nejsou moc dobrým nástrojem k efektivnímu hodnocení skutečnosti; člověk se zaseknutím v minulosti tak trochu zesměšňuje, jako když po roce 1918 byla československá rozvědka tak posedlá „hrozbou“ Habsburků, že sledovala různé habsburské šlechtice a jejich milenky tak dlouho, až jí uniklo, že v Německu se dostal k moci Hitler.
Argumentace, že v Británii lidi nad šedesát neplatí za léky, a to opatření je tak divné, jako že se v Británii jezdí vlevo, je opravdu přesvědčivý. Jinak, ve Skotsku se platí za recept 3 libry, ne 7.90.
Kdokoliv má styky v ČR s důchodci, ví velmi dobře, že je zavedení poplatků ve zdravotnictví postihlo drtivou silou. Žádnou analýzu, jaký to bude mít dopad, česká vláda nevypracovala. Nikdo neví, kolik důchodců pomřelo. Nedávno si v Jihočeském kraji pochvalovali doktoři, že důchodci už jim nezaplňují čekárny. Jedna novinářka v penzi jim na základě svých rozsáhlých styků vysvětlila, že je to proto, že se důchodci k doktorovi dneska v ČR bojí. Požadovala analýzu a statistiky ohledně toho, jaký dopad mělo zavedení léků na úmrtnost důchodců.
Ten drastický dopad na české důchodce je zřejmě dán tím, že jsou v porovnání s důchodci v západní Evropě na tom ekonomicky podstatně hůře. Neměl by tohle někdo analyzovat a srovnávat?
Házet statistikami, jak je britské zdravotnictví blbé, je neefektivní, protože ze statistik se dá dokázat všechno. Tohle proběhlo, když američtí pravičáci bojovali proti „socializaci“ amerického zdravotnictví a argumentovali, že britské zdravotnictví je v porovnání s americkým špatné. Vznikla transatlantická kontroverze, házelo se statistikami ze všech stran, a ukázalo se, že v některých nemocích má Británie horší průměr léčby než Evropa či USA, v jiných zase výrazně lepší.
A vůbec, proč anonymní autor tohoto článku vede mimoběžnou diskusi? Nebylo by rozumnější vyjít z anonymity a poslat příspěvek k publikaci do Britských listů? Tam by aspoň o věci mohla proběhnout řádná diskuse ze všech stran.
Dobrý den,
patrně zcela nechápu, z jakých ideologických pozic autor komentáře vychází, ale co přesně je to pravé, správné a čisté, co dokáže dát nekreslený obraz světa na agregované úrovni, pokud to není ta zastaralá, olezlá a hloupá statistika?
Protože platím poměrně nestydatou „zdravotní daň“ (ech, tím myslím, že mi kradou peníze ještě dříve, než mi je dá zaměstnavatel) a nečerpám adekvátní výhody, zkusím popsat svoji poslední zkušenost s praktickým lékařem placeným pojištovnou/pojištovnami.
Se zlomenou rukou a dosud krvácejícím obvazem na hlavě po pádu na velocipédu (ano, to všechny české zdravotní pojišťovny bez problémů hradí) jsem čekal tři a půl hodiny v čekárně svého praktického lékaře na razítko na neschopenku. Pan doktor mě laskavě přijal dříve než některé dámy, které v čekárně čekaly déle než já se slovy „ony si ty babky stejně chtějí jen popovídat o tom, jak jsou samy“.
Dámy reagovaly značně nevrle, na to, že moje transakce s lékařem trvala asi třicet sekund (tím myslím vteřin), během nichž mi především doporučil zakoupit novou cyklopřilbu, protože ta po pádu nemusí být sdostatek bezpečná. Lékař, zjevně zapálený cyklista, mi ukázal pravou cestu (a jsem vděčný, že mohu na takovou službu odvádět daně).
Žádného nemocného ani žádný zdravotní zásah jsem během těch několika málo hodin neviděl.
Pochopil-li jsem správně, díky reformám zlé pravice dámy/babky zesnuly vesměs v krutých bolestech díky necitelnosti [všeholidu|nás necitelných mladých] a dnes jsou jimi čekárny lékařů flagrantně podzásobeny. Předpokládám, že z některé fanaticky laděné věže zastánců totálního liberalismu pějí chóry, ale to, že s kteroukoli ze svých tří dcer musím vystát nemlich stejnou fronu u dětské lékařky asi nikdo z věrozvěstů pravdy, lásky a totální zkázy vesmíru nezbádal.
Neboli zpět od konkrétních zážitků konkrétního savce/člověka/osoby. Jakým správným způsobem lze dokumentovat zlepšení či zhoršení zdravotní péče jako takové bez použití statistiky, tedy datové agregace? Moudrým a laskavým odhadem? Nijak? Politickou propagandou?
Zcela zmateně a neujasněně se bez jakékoli ironie (jakkoli by výš zmíněné otázky mohly vzbuzovat nesprávný dojem, že o ironii jde) se ptám a toužím a prahnu po odpovědi.
S uctivými díky
Elvis
Pro Mimoběžného:
„Nebylo by rozumnější vyjít z anonymity a poslat příspěvek k publikaci do Britských listů? Tam by aspoň o věci mohla proběhnout řádná diskuse ze všech stran.“
Jaká diskuse? Diskuse narušuje uvědomělost občanů, takže je jim tahle možnost na Blistech upřena; co se týče diskuse ve stylu „napsal článek, tak já taky napíšu článek, pak zase někdo na můj článek zareaguje svým,“ je její proveditelnost vážně narušena skutečností, že když už někdo napíše celý článek, je dost vysoká šance, že ho bude chtít publikovat někde, kde je mezi autory (a redakcí a čtenáři) lepší poměr příčetných k nepříčetným.
Právo není nespolehlivé pro svou dřívejší rudost, ale pro její světlejší přetrvávání, stejně tak kulhá přirovnání ke sledování Habsburků, i kdyby jen proto, že ve srovnání s komunisty byly docela přijatelný rod, vládnoucí právnímu státu (byť z dnešního hlediska dost divnému, ale na nás budou příští generace taky nejspíš zírat s hubou dokořán).
[…] Odkazy v debatě o přechozím článku poněkud přesáhly možnosti komentářů ve wordpressu. […]