Dobré odpoledne, máte ještě rohlíky?

Ne, my nemáme maso – rohlíky nemaj naproti. Aneb chvála „nejvyššího stádia pravicového korporativního globalismu se všemi jeho nejhoršími průvodními znaky a projevy“.

António Salazar prý byl toho názoru, že by se to s výstavbou novot jako jsou vodovody nemělo přehánět, protože klevetění žen u studny dává dnům jejich přirozený řád a přispívá k utužení sounáležitosti obce.

Podívejme se, jak se to tedy má s agitací za zákaz nedělního prodeje a „vnořme se do hlubin problému.“ V hlubině problému odeženeme stín plešouna s bradkou a zaostříme na první pozoruhodný výrok:

„Pokud bychom v současném okamžiku označili za pravdu vrchol našeho momentálního sociologického a ekonomického poznání…“

Výzkumníci by si dovolili podotknout, že ekonomické a sociologické poznání není téže povahy jako poznání matematické či fyzikální, takže každý myslitel může onen vrchol spatřovat dle svého ustrojení, politické orientace, výplatní pásky a toho, co zrovna naposledy četl nebo pil, někde trochu jinde. Tím se nám ta pravda znamenitě rozrůzní. U vědomí této záludnosti směle postupme k ústřední otázce, zda se tedy má omezovat otevírací doba hypermarketů.

Pravicově či liberálně smýšlející občan odpoví, že nikoliv, protože soukromému subjektu nemá vláda co přikazovat či předepisovat, co má dělat. S takto povrchním argumentem budeme ihned hotovi a kontumačně si snad přiznáme, že nemá cenu se u něj dlouho zastavovat.

Pokud jste hledali nějakou pěknou ukázku straw man fallacy, právě se vám poštěstilo ji najít.

Jistěže existují rudí, černí či zelení anarchisté a jistěže je s nimi začasté udělán krátký proces a s úlevou vyhlášeno kontumační vítězství. Jenže s tím pravicovým (když už se tyhle obstarožní nálepky někomu tak líbí) smýšlením je to složitější. Není to tak, že bychom absurdně tvrdili, že vláda nemá soukromému subjektu co nařizovat. To by těžko mohla vládnout. Ale máme za samozřejmé, že lidé byli stvořeni navzájem si rovni a že jsou nadáni jistými nezcizitelnými právy a mezi nimi že jsou život, svoboda a hledání osobního štěstí. (Hledání  – ne to štěstí samotné.) A že k ochraně těchto práv se mezi lidmi ustavují vlády odvozující svojí oprávněnou moc ze souhlasu těch, kterým vládnou. Liberální smýšlení nevelí odmítat každou vládní intervenci, nýbrž u každého vládního záměru žárlivě zkoumat, zda se jím vláda nezpronevěřuje onomu účelu. A protože cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly, ještě pečlivěji je třeba prověřovat, zda jsou navržená opatření vzhledem ke sledovanému – byť legitimnímu – účelu racionální politikou.

No, ale hlavně je třeba se vystříhat téhleté hospodské politiky. To je nad slunce jasné již z následujícího tvrzení:

Vláda prostřednictvím zákonů a nařízení předepisuje občanům … přikazuje i zakazuje není tedy důvod, proč by nemohla k těmto věcem zařadit i otevírací dobu hypermarketů.

Věru kvalitní a hospodě vzdálený argument. Vláda již činí A, B, C a D. Není tedy důvod, aby nečinila i E. Vláda již za podivných okolností nakupuje předražená nákladní letadla nebo transportéry. Není tedy důvod, proč by nemohla nakoupit také ponorky. Indukce je evidentně nějak vadná.

Následuje cvičení v benchmarkingu.

Jistě je pravda, že v Německu nebo Rakousku platí pro otevírací dobu přísná omezení. (S tím Beneluxem či alespoň Nizozemím bych si nebyl tak jist, i když nevím, zda pozorování, že kolem univerzity v Delftu sice v neděli zavře Albert, ale C1000, Lidl nebo Ikea otevřeno mají, má obecnější platnost.) No a co? V Británii je opravdu volněji. Taky tam nenosí klobouky se štětkou. Kupodivu je volněji i v katolickém Irsku. A volně je i ve Švédsku nebo ve Finsku, což jsou daleko spíše vzorové sociální státy než bašty neoliberalismu.

Otázka také je, jaký je trend – zda je Teutoburský les majákem pokroku nebo výspou reakcionářů. V Dánsku bylo před dvaceti lety v neděli dokonale mrtvo. V průchodech nablito, na ulici vrstva svinstva a střepů po sobotní pijatice. Nějací snědí mužíci to mátožně šmudlali košťaty a ojedinělé rodinky ještě vážící cestu do kostela je štítivě obcházely. Pak se objevily v neděli otevřené obchody s potravinami. Ikea začala mít otevřeno každou první a poslední neděli v měsíci. Dneska má v neděli otevřeno i poshy Magasin du Nord uprostřed Kodaně. Nezdá se, že by to socialismus připravilo o lidskou tvář. A je to tak v pořádku – Němci ostatně mají Německo od toho, aby se v něm zařídili a navzájem umravnili po svém. Ordnung muss sein. Problém nastává, když si po svém zařizují Evropu.

Únavně dlouhou pasáž o pracovních vztazích můžeme po vypuštění subjektivní filipiky o civilizačních přednostech socialismu krátce shrnout jakožto do jisté míry správný pláč na nesprávném hrobě. Odkazovanou diplomku opravdu lze čtenářům jen doporučit. Mimo jiné se dozví, že navzdory moudré regulaci v EU je rozsah „prekérních“ pracovních poměrů tamtéž trojnásobný oproti ČR.  Dále si uzřejmí, že „současná právní úprava odpovídá standardům obsaženým v úmluvách Mezinárodní organizace práce, je v souladu se závazky a předpisy Evropských společenství a poskytuje tak vcelku adekvátní právní ochranu zaměstnancům v tzv. prekérních pracovněprávních vztazích.“

Co dělat? Kdo za to může? Komu se na Rusi dobře žije?

Nu, pokud někdo přijde s nápadem, jak zajistit, aby úřady a soudy ty vcelku adekvátní zákony uplatňovaly, postavme mu slavobránu a učiňme jej prvním mezi občany. Pokud naopak někdo přijde s návrhem na další předpis a svévolnou buzeraci, tažme se jej, jak to pomůže, když už ty dnešní „celkem adekvátní“ předpisy nějak nefungují.

Jistěže je pravda, že nerovnoprávné zaměstnanecké vztahy (které ovšem apriorně neznamenají vyhýbání se odvodům) či záměna fakticky závislé činnosti formálně nezávislou (a následně minimalizované odvody) existují a představují závažný sociální a ekonomický problém. Potíž je v tom, že nikoli specifický pro hypermarkety. Na živnostňák pracují i poslanečtí asistenti nebo prodavačky s měkkým přízvukem v ušmudlaném kvelbu za rohem. Značná část obtíží ostatně souvisí s iracionální konstrukcí výše odvodů.

Pro zajímavost uveďme pár čísel ČSÚ – jde o průměrnou nominální mzdu zaměstnanců v maloobchodě kategorizovanou dle velikosti organizace.

Vidíme, že ve shodě s převládajícím míněním je práce v maloobchodě velmi špatně placená. Na rozdíl od aktivistické dojmologie to ale vypadá, že zaměstnanci velkých řetězců (250 a více zaměstnanců), jsou na tom prakticky stejně jako zaměstnanci větších, ale patrně jen lokálně významných obchodů nebo sítí obchodů (50-249 zaměstnanců) a všichni dohromady jsou na tom v průměru o 2600-2800 Kč lépe než zaměstnanci malých obchodů, kteří jsou prý solí země. Tento jev ovšem může mít řadu příčin a souvislost s faktem, že hotovostní výplaty na ruku se v malém krámku organizují lépe než v hypermarketu, může být jen náhodná.

Přiznám se, že pasáži o DPH ve fastfoodech v souvislosti s otázkou, zda regulovat otevírací dobu hypermarketů, příliš nerozumím. De profundis se mi to jeví tak, že podstatou problému je dvojí sazba daně na totéž – ne nepodobná dualitě LTO a motorové nafty. To vede u velkých i malých podniků k podvodům a nejednoznačným situacím – v nadnárodní hamburgrárně stejně jako v malé cukrárně nebo u boudy s kuřaty na koupališti.  Co s tím?

Pokud pohlédneme k severu do vzorového sociálního státu, zříme, že v Dánsku tento problém nenastává už z principu prostě proto, že mají jednotnou sazbu DPH. Za vodou v Massachusetts, kde mají různé sazby sales tax, také na podobný problém narazili a vyřešili jej tak, že do vyšší daňové sazby spadá „prepared meal“ bez ohledu na to, jestli člověk jídlo dostane přes pult nebo mu je přinesou ke stolu. Je tedy zřejmé, že různé národy uplatňují svůj důmysl buď k vykořenění vlastní příčiny problémů, nebo alespoň k ostřejšímu rozlišení, co patří do které kategorie. Obtížnou daňovou klasifikace některých položek ovšem mohou jako argument pro zákaz prodeje v neděli předestřít opravdu jen Švejkovi pobratimové. Mimo ideologicky motivované touhy uštědřit úder zlolajnému globálnímu kapitálu není ostatně ani jasné, jak by takové opatření mělo vypadat. Došlápne si všeholid na hypermarkety, karbošáře nebo na jejich landlordy? Zakážeme v neděli také multikina s fastfooodem? A tu boudu s párky v ZOO, co před ní stojí lavičky?

Pataekonomická tvrzení jako „…dnes je již empiricky ověřeno, že hypermarkety použijí svoji sílu k tomu, aby zdecimovaly soukromé obchodníky, zatímco jiné velko-prodejny jim nevadí …“ či ještě pozoruhodnější „…ušetřené mzdové náklady neputují do snížení cen, ale do zisku pro majitele sítě prodejen…“ jsou právě jen tvrzení, takže je musíme nechat jak jsou a dumat nad tím, co dělali managoři, vlastníci a investoři u Julia Meinla, Plus, Carrefour, Delvity, K-martu nebo Edeky, že na tak jednoduchou věc nepřipadli. Pro ztrátový Interspar, který každoročně musí dosypávat stovky mega do základního jmění, možná ale ještě není pozdě. Někdo by je měl osvítit.

Dále se dostáváme k oné „decimaci terciální sféry“, což je nádherná ukázka důkazu usilovným emotivním tvrzením – obzvláštně pikantního po úvodních tirádách o nezaujaté debatě. Věc se má tak, že se postupem času mění poměry mezi městem, jeho periferií a venkovem. Zda je svět nutně horším místem jen díky tomu, že je něco jinak než tomu bylo doposud, je věc názoru. Co se zhoubného vlivu nedělního prodeje v hypermarketech a decimace týče, jeden by ale očekával, že když někdo tohoto bubáka vytáhne, prokáže v prvním přiblížení alespoň korelaci a v druhém pak příčinnou souvislost.

Faktem zůstává, že melounistický agitprop břímě tohoto důkazu neunesl. Nebyla předložena (lze se důvodně domnívat, že proto, že neexistují) data, která by ukazovala, že ve Švédsku či Finsku je terciální sféra „decimována“ skrze neoliberální běsnění obchodníků, kteří si prodávají kdy se jim zlíbí, zatímco v Německu či Rakousku kultura a služby vzkvétaji díky moudrému zákazu nedělních prodejů.

Nemusíme ale chodit do zahraničí – pohleďme opět na data ČSÚ.

Decimace rolníků na úhoru kultury zjevně nenastává. Možná to je škoda, protože stejně jako pro bojovou hodnotu zbabělých legii, tak i pro „naši kulturní frontu“ občasná decimace nemusí být od věci. V neděli otevřené hypermarkety ji ale evidentně nejsou schopny zajistit.

Co se počtu zaměstnanců v maloobchodě týče, je v poslední dekádě masivní expanzi hypermarketů navzdory pozoruhodně stabilní. Je pravda, že ve druhé polovině devadesátých let výrazně poklesl. V různých obdobích rovněž poklesl počet ševců, velrybářů, výrobců svíček a dodavatelů kostic do korzetů.

Vrcholem tortury jsou pak lekce z folkové sociologie korunované groteskní teorií, dle které by zákaz nedělního nakupování vedl k výronům ušlechtilosti a mezilidské komunikace.

Pro rodiče je jednodušší jet o víkendu do nákupního centra, kde se děti zabaví i za cenu nákupu pár nepotřebných a vcelku levných hraček, než vyhledávat dětský program v dětském divadle, domově mládeže nebo na hvězdárně či v ZOO.

Domov mládeže je intr nebo pasťák. Lze se domnívat, že autor měl na mysli (či čem) dům mládeže – dříve pionýrů. Není ovšem jasné, proč by se z Pepíčka měl stát lepší či hodontnější člověk jen proto, že nejezdí na skluzavce v Tescu za doprovodu popíku, ale v theosofickém kroužku „Zření“ za doprovodu new age kvílení. Na příkladu ZOO pak můžeme názorně demonstrovat relativitu prospěchu všeholidu. Stejně tak, jako někteří melounisti nenávidí hypemarkety, protože vozí jahody tisíce kilometrů, aby vyhověly perfidní zálibě buržoazie v požírání letního ovoce v prosinci, jiní aktivisté nenávidí ZOO, protože vláčí žirafy tisíce kilometrů, aby vyhověly úchylné a sobecké potřebě buržoazie pozorovat deprivovaná zvířata při neurotickém popocházení po výběhu. Pane, kdož obstojí a ideové čistoty nabude?

Co se lidových hvězdáren týče, zdá se, že jejich návštěvnost setrvale roste, a to navzdory hypermarketům otevřeným i v noci. Citlivostní analýza by možná ukázala, že spíše než zákaz nedělních prodejů by folkové astronomii prospělo všeobecé zatemnění, takže ji raději neprovedeme. Když už ale u té citlivostní analýzy jsme, nelze si nepovšimnout, že množství člověkohodin prolelkovaných u internetu je srovnatelné či patrně mnohem větší než těch prochozených po obchoďáku.

Všechny tydlety internety by se měly zakázat, a to v týdnu po osmé hodině a o svátcích a weekendu naprosto. Vede k tomu mnoho argumentů, které jsou vrcholem našeho ekonomického a sociologického poznání – nehledě na to, že nemáme tudlenctu – stranu moderního sockomunismu.

Advertisements