Anatomie jedné energetiky

V roce 1978 se cca dvě třetiny způsobilých krajanů Lízy Meitnerové, Viktora Hesse, Viktora Weisskopfa, Ervína Schrödingera, Wolfganga Pauliho a Paula Ehrenfesta odebraly volit. 50.47% z nich usoudilo, že jaderná energetika a/nebo Bruno Kreisky jsou zlo, které by mělo být smeteno z povrchu země.

S charakteristickým rakouským důmyslem nebylo referendum vyhlášeno před zahájením výstavby, ale až poté, co byla  elektrárna dokončena a zavezena palivem. Samotné zavážení pak znamenitě procvičilo kreativitu vojensko-průmyslového komplexu, neb bylo prováděno letecky. Revoluční zástupy totiž blokovaly pozemní přístupové cesty.

Někdo by záležitost Zwentendorf mohl prostě považovat za grandiózně inscenovaný sequel Zmatků chovance Törlesse. Věstník jarovizace ovšem po letech přispěchal s tvrzením, že se jednalo o výron pokroku.

Anekdotická evidence ohledně údajného československého jaderného experta, kterého deklasovala rakouská televizní odbornice na svary, spíše vyvolává otázku, jakého to giganta ducha strana a vláda v roce 78 asi tak mohla do Východní marky vyslat, aby tam v kapitalistické jiskřící bedně pohovořil. Kamín to jistí.

Paměti fyzikální komunity ovšem poněkud zpochybňují idealizované povídánky o rozvážné a oduševnělé debatě se speciálním přihlédnutím k pořadu Club 2 státní televize. O jaderné energetice měl na univerzitě ve Vídni pohovořit rakousko-uherský rodák Edward Teller. Revoluční předvoj všeholidu ovšem usoudil, že by tento nechvalně známý nobelista a exponent pravice beztak jen šířil imperialistickou propagandu. Na přednášku se tudíž dostavily zástupy melounistické luzy, které ječely natolik, že z toho nebylo nic. Ultimátní ekologistický argument.

Rakouská energetika tak byla nevybíravými způsoby donucena k zásadní revizi svých dosavadních koncepcí. Namísto extenzívního rozvoje se musela přeorientovat na intenzívní využití stávajících zdrojů, na energetickou úspornost a efektivnost a na obnovitelné zdroje. Dodnes ze svého know-how těží a exportuje jej.

Propagandistické kecy ze zelené brožurky. Je snadné vyvrátit je čísly – pokud tedy za ten export know-how nepočítáme Jihočeské matky a instalaci placené agentky do české vlády. Meziroční nárůsty rakouské spotřeby před aférou Zwentendorf  i po ní jsou skoro stejné a v dlouhodobém průměru se blíží 2% ročně. Podíl obnovitelných zdrojů naopak výrazně poklesl, protože výpadek Zwenterdorfu nebyl kompenzován dialektickým přerodem extenzivního v intenzivní, ale masivním navýšením kapacity zdrojů na fosilní paliva – tepelnými elektrárnami spalujícími energetické uhlí (100% z dovozu) a plyn (85% z dovozu). Zatímco počátkem 90. let pokrývaly samotné hydroelektrárny rakouskou spotřebu bezmála ze 70%, v roce 2005 to bylo již jen 54.6% a všechny obnovitelné zdroje dohromady dosáhly na 59,7%. Rakousko díky tomu neplní svůj díl cíle z Kjóta a je v tomto ohledu jedním z největších evropských hříšníků.

Zatímco v období 1990-2004 emise CO2 poklesly v Německu o 17.5%, v Británii o 14% a v ČR o 24%, v Rakousku naopak o 15.7% vzrostly [Evropská EA, 2006].

Když jsem se tím před deseti lety naposledy zabýval, srovnával jsem si spotřebu energie k HDP. České hospodářství spotřebovávalo na vytvoření stejné hodnoty čtyřikrát víc elektřiny a sedmnáctkrát (!!!) víc tepla, než rakouské (1998: ČR 1,2 GW / 3,4 TJ, Rakousko 0,3 GW / 0,2 TJ na 1 mio USD).

Je tomu podobně již od časů císaře pána a nemůže za to ČEZ, nýbrž starý Wittgenstein, Ringhofer a Emil Škoda, kteří průmyslové podniky zakládali  v ZKČ, zatímco peníze syslili ve vídeňských bankách. Dark satanic mills prostě potřebují více energie než kravky na salaši. Díky tomu je podíl spotřeby energie a GDP v ČR (254 toe/1M$, data IEA 2003) opravdu skoro dvakrát vyšší než v Rakousku (139).  Útěchou budiž, že je také nižší než ve „znalostní ekonomice“ finské (269) a jen nepříliš vyšší než ve švédské (216). Nižší energetickou náročnost tvorby GDP než Rakousko má naopak krachující Řecko (136).

Nezaujatý pozorovatel z toho vyvodí, že energetická náročnost na jednotku GDP je zajímavý údaj, ale nízká hodnota není sama o sobě ctností. Vyrábím-li hlavně ocel a auta, zajímá mě především, jak je tomu s energetickou náročností stejné činnosti u konkurentů. Nemám-li možnost dělat totéž, je již méně zajímavé srovnávat agregovaná čísla s někým, kdo lanovkami občas sloužícími i jako kremační pece vozí lidi do kopce, aby mohli samospádem klouzat zpátky.

Přesto zůstalo Rakousko po celá léta energeticky soběstačné.

To prostě není pravda. Ze zemí EU je energeticky soběstačné jen Dánsko. Rakousko nejenže není energeticky soběstačné, ale je z 27 zemí EU v energetické závislosti deváté nejhorší.

Z tabulky zároveň vidíme, že ČR opravdu spotřebovává cca o 35% energetických zdrojů více. Jenže taky má o 26% obyvatel více, takže celkový rozdíl ve spotřebě na hlavu je jen asi 7.1%.

V zimních obdobích část energie přikupuje, v letních naopak exportuje a v součtu vykazovalo až donedávna stabilně lehký přebytek.

Aha. Autor měl patrně na mysli jen elektrickou energii. V tom případě ovšem „donedávna“ znamená do roku 2000.  Od té doby Rakousko více elektřiny dováží než exportuje a dokonce ani omezení poptávky v nedávné recesi nedokázalo tento trend zvrátit.

Ale dosti již energetiky. Kde není uvedeno jinak, jsou čísla a obrázky z energetického portálu EU. Vraťme se do svatyně demokracie.

Koncem devadesátých let provedla Curyšská univerzita unikátní výzkum subjektivního pocitu štěstí a spokojenosti. V „přímosti“ demokracie existují mezi jednotlivými kantony drobné rozdíly. Profesoři Frey a Stutzer je ohodnotili šestibodovým indexem a porovnávali je s odpověďmi na otázku „Jak jste v současnosti spokojen se svým životem?“ Ty standardně závisejí na faktorech jako jsou zaměstnanost/nezaměstnanost, inflace, v menší míře i na příjmové kategorii. Výzkum zjistil, že rozdíl jediného bodu v „přímosti demokracie“ vyvolává o 2,7% vyšší pocit spokojenosti, či vyjádřeno jinak, minimální rozdíl ve stupni demokracie má na spokojenost občanů z poloviny takový účinek, jako vzestup z nejnižší do nejvyšší příjmové kategorie.

Vzhledem k obvyklým obtížím s kauzalitou ovšem není jasné, zda přímější demokracie vyvolává větší touhu reportovat štěstí, nebo zda mezi manifestačně šťastnými lidmi může být demokracie přímější bez rizika kolapsu. Ale žerty stranou – práce těch dvou jsou příjemným osvěžením v pustině ordinálního užitku a určitě stojí za trochu pozornosti.

A jak uzavírá zpráva, ze které čerpám, Zjištění 10: Šťastná země, kde politika není jen diváckým sportem.

Výzkumníci si na něco matně vzpoměli a chvíli listovali. A mohou tak nyní škodolibě svědčit, že profesoři Frey a Stutzer referovali nejen o spokojenosti se životem (SWB, self-reported well-being) v  jednotlivých kantonech Švýcarska, ale také v různých zemích. A ve své knize „Happiness and economics: how the economy and institutions affect well-being“ uvádějí, že ze zemí OECD je spokojenost se životem nejvyšší v Dánsku (8.16 na desetibodové škále), zatimco nejnižší (6.51) je – blahodárným účinkům referenda o Zwentendorfu navzdory – v Rakousku.