Vývoj socialismu od utopie k broadbandu

(CNN) — Finland has become the first country in the world to declare broadband Internet access a legal right.

Úvodní tvrzení CNN je – jak jinak – lživé. Už od loňska má bez větší pozornosti médií broadband součástí univerzální služby Švýcarsko.  Spíše je příspěvkem k debatě, zda by lidé měli za brainwashing na netu propagandistům ještě platit.

Univerzální služba je známá věc – její doktrína je dána nařízením Říše, a existuje tedy i v kotlince, ale miniaturní rozměry státu (geografické tedy) a vysoká hustota zalidnění ji spolu s rozvojem mobilních sítí učinily částečně bezpředmětnou. Roku 2006 ČTÚ rozhodl o zrušení povinnosti zřizovat pevné přípojky k telefonní síti/službě a univerzální služba se v podstatě smrskla na telefonní budky, služby pro handicapované a donedávna i papírové telefonní seznamy.

Ve finských bažinách si takový luxus dovolit nemohou a jejich univerzální služba zahrnuje nejen hlasové služby, ale i připojení k internetu. Mediální výkřiky o “broadbandu jako občanském právu” se ve skutečnosti opírají jen o to, že Ministerstvo telekomunikací zkrátilo lhůtu pro dosažení cílového stavu o šest měsíců (na červenec 2010) a zvýšilo rychlost downloadu na nominální 1 Mbps.

Jelikož je dostupnost broadbandu ve Finsku už dnes na 96% či výše, je zjevné, že nepřipojení zájemci jsou v takové p…ustině, že tam nikdo vlákno ani kabely sám od sebe tahat nebude. V praxi je “revoluční” rozhodnutí přihrávkou pro dominantní Telia-Sonera, která nabízí internet v 450MHz síti provozované společností Digia na technologii Qualcomm/Flarion a s pravděpodobností hraničící s jistotou se v odlehlých oblastech stane oním provozovatelem, kterému bude povinnost univerzální služby uložena. Tam, kde je hustota populace o něco vyšší, má želízko v ohni i Elisa od léta expandující HSDPA v 900 MHz pásmu.

Ten medializovaný megabit je ostatně pečlivě upřesněn tak, aby se do něj parametry Flash-OFDM technologie – důvěrně známé ze sítě T-Mobile na Slovensku – vešly. Ve skutečnosti nemá průměrná rychlost downlinku za libovolný 4 hodinový interval klesnout pod 500 kbps a za libovolný 12 hodinový interval pod 750 kbps (měřeno pro UDP na L5).

Služba pochopitelně není zadarmo. Cena jen musí vyhovět požadavku přiměřenosti. Také pochopitelně není osobní internetová přípojka zřízená kdekoli individuálním právem každého občana. Poskytovatel univerzální služby má pouze povinnost na základě žádosti zřídit alespoň jedno připojení pro každou domácnost určenou k trvalému obývání a/nebo sídlo firmy. Poslední podmínka je velmi významná, protože operátora zbavuje povinnosti takové přípojky budovat lidem na chaty a seníky někde v horoucích peklech. Navíc dává státu další regulační mechanismus, protože operátor sice musí zřídit (a následně od státu případně požadovat kompenzaci) přípojku pro každý obytný dům, ale nový dům snadno nemusí být povolen, bylo-li by zřízení přípojek nerealisticky drahé.

Z mediálních reakcí to sice chvílemi vypadá, že Evropou zase obchází strašidlo, ale jak jsme výše ukázali, fakticky se to odbude další nosnou pro Digii výměnou za doplnění požadavků na pokrytí.

Mnohem zajímavější je další část ambiciózního finského plánu – mediálně většinou prezentovaná jako 100 Mbps broadband pro všechny do roku 2015.

Mají to nalinkované tak, že předpokládají, že dostupnost optické sítě v roce 2015 bude zahrnovat 94% domácností tak jako tak i bez státní podpory. O další jedno procento se mají postarat lokální a komunitní projekty. U cca 2000 lokalit se dále uznává, že je připojení na optiku beznadějné. Zbývá asi 120,000 lokalit, kde by měl s dotacemi zapracovat stát. Tvrdí, že jej to přijde na nijak závratnou částku 200M EUR. Tedy tolik, za co se v ČR postaví 10-20 km dálnice.

Je dobré vědět, že “dostupnost” 100 Mbps přípojky není totéž jako existence účastnické přípojky. Pro “dostupnost” postačuje, aby byla optická infrastruktura ve vzdálenosti menší nebo rovné 2 km. Tím se nám výše uvedená čísla propojí s jinou statistikou, která říká, že v zastavěných oblastech nebo ve vzdálenosti menší než 2 km od nich se nachází 94% finských domácností.

Samotnou přípojku má hradit (až do délky 2 km) zákazník s tím, že cena má být přiměřená. Orgáni zkoumali, co to tak přiměřená cena může být, a došli (mimo jiné porovnáním s cenami elektrických přípojek a již existujících optických přípojek) k závěru, že přiměřených je 2,000-3,000 EUR za přípojku a ve složitých případech i 10,000 EUR.

Dostupný internet se vstupní investicí 3,000 EUR nemusí každému připadat tak úplně dostupný, ale zde nastupuje další finská vychytávka: sleva na dani z příjmu. Už od letošního roku může poplatník dostat až 60% (max. 3,000 EUR) z fakturovanyných nákladů vynaložených na “instalaci údržbu a zaškolení týkající se zařízení, software, zabezpečení a telekomunikačních přípojek vztahujících se k ICT.” Limity manželů se sčítají a jedná se opravdu o slevu na dani – nikoli jen snížení daňového základu. Pro stát sice daňové kredity představují výpadek příjmů, ale výběrčí si (na základě místně omezených testovacích studií) lebedí, že je výpadek do značné míry kompenzován omezením melouchaření – aby se daly náklady odečíst, musí být řádně vyfakturovány.

Finské projekty nejsou tak úplně tím, co v nich revoluční předvoj pracujícího internetu chce vidět. I tak ale nabízí dehonestující srovnání s všelikými schránkami, e-šméčky a komisemi šibalů dotujícími Pepernet.

Mimořádně zajímavá je finská regulační politika. Touha páchat dobro, kterou se vyznačuje, nemá někdy daleko k sociálnímu inženýrství. Přitom se ale Finsku kupodivu daří sociálně ambiciózní telekomunikační projekty realizovat poměrně minimalistickými prostředky. Vynikne to zejména při srovnání se sousedním Švédskem. Vypadá to, že u broadbandu obě země dosahují velmi podobných parametrů dostupnosti a eliminace sociálního vyloučení, ale v případě Švédska je cenou nákladná intervencionistická politika. I když, pokud je úspěšná, je i tak lepší než Internet do škol.